Schválení nového stavebního práva je pro ČR zásadním momentem

Schválení rekodifikace stavebního práva Poslaneckou sněmovnou je důležitým signálem pro občany České republiky, pro developery, ale také pro zahraniční investory. Ti naši republiku dlouhodobě obcházeli právě kvůli byrokratickému marastu, se kterým jsme se zde dosud museli potýkat. Rekodifikace sama o sobě není řešením všech problémů, které ve stavebnictví jsou, je ale prvním krokem k jejich postupné nápravě.

Je velmi důležité, že k přijetí legislativy došlo právě nyní, kdy se musíme připravovat na postpandemické období. Development hraje v ekonomické každého státu velmi důležitou roli, a to jak přímo, tak díky zásadnímu multiplikačnímu efektu také zprostředkovaně. Bude proto extrémně důležitým pro následující roky a české hospodářství a pro to, jak bude ČR v evropském kontextu v dalších letech úspěšná.

Začátek práce na tomto záměru začala v roce 2017, samotná práce na rekodifikaci potom v roce 2019 věcným záměrem a následně paragrafovaným zněním.  Jakkoli ještě zbývá Senát, případné přehlasování vráceného zákona a následně podpis prezidenta republiky, věříme, že dnešní schválení je signifikantním krokem, který naznačuje, že celá norma během následujících týdnů projde tímto finálním stadiem a vstoupí v platnost. 

V České republice netrpíme (jen) krizí bydlení, ale krizí ve výstavbě. Nabobtnalá byrokracie, nekonečná napadání, odvolávání a soudy. Úřady, které nejsou náležitě vybavené. Normy pro normy, nikoli pro kvalitu výstavby. Zmatek, chaos. To vše přináší pomalou a drahou výstavbu. V soukromém sektoru především bytů, ve veřejném silnici, dálnic, železnic, infrastruktury obecně. To vše nelze změnit drobnou úpravou, ani více drobnými úpravami. To vše dnes Poslanecká sněmovna podpořila komplexně.

Ocenit lze především sjednocení legislativy do jednotné soustavy státní stavební správy, zavedení základních principů integrace, důraz na lhůty v řízení, jakkoli je otázkou, zda optimálně je řešena jejich skutečná vymahatelnost. Pro všechny, a pro stát především je důležité prosazení odstranění složitého a neefektivního modelu správního i soudního přezkumu závazných stanovisek a podkladových rozhodnutí či zamezení opakovanému vracení řízení na 1. stupeň. Velmi positivně lze hodnotit také návrh principu digitalizace – stavební agenda bude fakticky první oblastí státní správy, která se dočká skutečného digitálního workflow. 

Asociace developerů po celou dobu přípravy Rekodifikace stavebního práva v ČR poskytovala expertní součinnost Hospodářské komoře České republiky, která byla součástí odborných skupin MMR a Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky.

Asociace developerů na výstavě Udržitelná Praha od 10.6. do 30.6. ve Výstavní síni Mánes

Výstava si klade za cíl ukázat problematiku i prostředky, kterými lze dosáhnout udržitelného rozvoje hlavního města ČR. Přijďte se podívat na Výstavu Udržitelná Praha, která proběhne v termínu od 10.6. do 30.6. ve Výstavní síni Mánes na Praze 1. Architektura v tomto ohledu sehrává a bude sehrávat klíčovou roli dotýkající se každého aspektu života ve městě.

Udržitelnost rozvoje města tvůrci výstavy staví jako protiklad významu zakonzervování stavu, ve kterém se v tu či onu dobu město nachází. Podstatou moderních metropolí je neustálý rozvoj. Růst průmyslu a obchodu, pohyb pracovní síly na krátké vzdálenosti či velké celky schopné poskytovat odborné, infrastrukturní a informační zázemí, to vše jsou aspekty utvářející charakter velkých měst.  Do metropolí proudí lidé, zboží a suroviny, z jeho bran se pak všemi směry vydávají výrobky, technologie, odborníci apod. Město se stává místem, kde se koncentruje energie, výkon a prosperita. To vše se neustále mění a vyvíjí. Čím rychlejší koloběh, tím větší výkonnost městského organismu. Tím horší jsou ovšem životní podmínky pro stálé i přechodné obyvatele metropole. V tom také tkví problém udržitelnosti a paradox vývoje – tedy udržet město obyvatelné pro ty, jenž vytvářejí jeho prosperitu a dynamiku vývoje.

Udržitelnost není z pohledu jeho obyvatel synonymem pro přežívání tak, jak ho známe z ranní historie měst. Dnešní udržitelnost má kvalitativní hodnotu – proti rozvoji prostředků práce staví rozvoj životního prostředí tak, aby v něm mohli žít a rozvíjet se i jeho obyvatelé.  A co více, aby se v něm cítili spokojenější a šťastnější. Jedině takoví lidé pak mohou přinášet další kladnou energii potřebnou k dalšímu rozvoji města. Prostředky k takovému rozvoji jim ale zase může nabídnout jedině prosperující komunita – město. Zde se paradox uzavírá a přechází k praktickému významu pojmu.

Průzkumy i zkušenosti hovoří o tom, že lidé touží navrátit se – jak je často zdůrazňováno, zpět k přírodě. Méně se již v této souvislosti hovoří o tom, že se přitom ale nechtějí vzdávat svých městských vymožeností, na které jsou po generace zvyklí či za kterými se do metropolí přistěhovali. Slovo zpět je v tomto smyslu tedy spíše nic neřešícím romantickým podobenstvím, než skutečným vyjádřením potřeby a možností. Ostatně, kdo ví, zda bychom se do té přírody ještě nazpět všichni vešli. 

Řešením tedy není, jak se vracet „zpět“, ale jak tyto potřeby, přání, touhy a problémy vyřešit ve složitém mikrokosmu města dnes a do budoucna. Pokud je na tyto výzvy někdo schopen dát komplexní odpověď, pak je to architektura.  Je to jediný obor kompaktně sdružující všechny problémy života metropole i jedince v ní.   

Co tedy takto rozklíčovaný pojem udržitelnosti znamená pro dnešní a budoucí vývoj metropole? Jaká je výzva pro architekty a tvůrce přeměňující tvář města a budující jeho podmínky pro život příštích generací? Základem je poměrně jednoduchá myšlenka – vnést více přírody do života Prahy. Znamená to zaměření na veškeré projekty vnášející do Prahy více zelených ploch, více zelené architektury a více inspirativní invence pomáhající rozvoji přírody a zachování přírodních zdrojů v hlavním městě. Reprezentují je ukázky reálných řešení, která se stanou součástí života Pražanů.

Expozice bude realizována v úzké spolupráci s hlavním městem Praha a jednotlivými městskými částmi. Přirozenou součástí této expozice budou i různé architektonické projekty. Expozice není o fabulaci teorii a dílčích restrikcích, ale o konkrétních a systémových opatřeních, které prokazatelně pomohou vyrovnat se v životním prostředí jiným vyspělým metropolím. Které umožní Pražanům lépe dýchat a lépe se cítit každý den.

Zdroj: http://www.architectureweek.cz/udrzitelna-praha-2021/

 

Konec byrokratického pekla? Nový stavební zákon je šancí pro všechny občany

Návrh stavebního zákona, na kterém Ministerstvo pro místní rozvoj pracuje intenzivně poslední čtyři roky, čeká dnes třetí čtení v Poslanecké sněmovně. Všem obyvatelům naší země tak svítá naděje, že se konečně dočkají moderní a radikální legislativní změny, která výrazně zkrátí stavební řízení. Odstraní neúnosnou byrokratickou zátěž a vytvoří podmínky pro povolování tolik potřebných bytů, dálnic, silničních okruhů nebo železnic. Návrh nového stavebního zákona na dnešní tiskové konferenci veřejně podpořili Hospodářská komora, Svaz podnikatelů ve stavebnictví, Svaz průmyslu a dopravy nebo Asociace developerů.

 

„Musíme být připraveni na to, že pandemie skončí a budeme potřebovat mít v ruce nástroje pro rychlou obnovu hospodářství. Stavební rozvoj je jednou z klíčových cest, která nás k oživení ekonomiky dovede. To ale nepůjde bez odstranění neprostupné byrokratické džungle, kterou se stavební legislativa postupně stala. Pokud nechceme dalších pět let stavební agónie, musíme nový stavební zákon přijmout ještě v tomto volebním období. Čekat další čtyři roky si už nemůžeme dovolit. Věřím, že budoucnost země bude pro poslance důležitější než to, které straně tento úspěch připadne. O to přece nejde,“ říká Klára Dostálová, ministryně pro místní rozvoj.

Vedle rozpohybování ekonomiky je cílem nového stavebního zákona ulehčení života všem občanům, kteří se rozhodnou cokoliv postavit. „Rekodifikace přináší zjednodušení a zrychlení procesů stavebního povolování, které měly ve svých programech před posledními volbami prakticky všechny politické strany. Stavební úřady budou konečně dodržovat lhůty. Model čisté stavební správy přinese jejich zastupitelnost, která dnes neexistuje, ale také nezávislost úředníků na politickém vedení obcí,“ charakterizuje finálně projednávanou normu ministryně Dostálová.

„Budeme stavební zákon navrhovat jako první bod dnes i v pátek. Já jako zpravodaj zákona věřím, že po závěrečné debatě stihneme bez zbytečných stresů projít celou hlasovací proceduru tak, aby zákon na konci této schůze odcházel do Senátu,“ uvedl poslanec Martin Kolovratník. A dodal:  „Pokud bychom se ke stavebnímu zákonu měli vracet po volbách, promarníme strašně moc času. Jsem přesvědčen, že nový stavební zákon je nástrojem, jak skrze investice překlenout ekonomickou krizi.“

 

Hospodářská komora: Je to naděje na skutečnu změnu

„Hospodářská komora se v rámci spolupráce s ministerstvem snažila do připravovaného předpisu vnášet praktické poznatky a pohledy expertů na stavební právo. Naši členové mají bohaté zkušenosti se současným nevyhovujícím a do značné míry limitujícím stavem, což bylo třeba zohlednit v postupně se tvořícím novém konceptu stavebního práva v České republice,“ říká prezident Hospodářské komory ČR Vladimír Dlouhý.  „Nejedná se jen o samotné zrychlení a zjednodušení procesu, ale o komplexní přístup k projednávané legislativě, jež dává naději na skutečnou změnu k lepšímu, kterou nezbytně a zoufale české hospodářství pro následující roky potřebuje,“ zdůraznil Dlouhý. Upozornil také na to, že se tímto krokem zahajuje faktická moderní reforma státní správy.

 

SPS: Teď je šance, aby zvítězil zájem celé společnosti

Návrh zákona má podporu také Svazu podnikatelů ve stavebnictví (SPS), který sdružuje stovky významných firem. Schválení nového stavebního zákona, který zjednoduší a zrychlí stavební řízení, považuje za naprostou prioritu. „Současné povolovací procesy jsou vleklé a složité, v této oblasti patříme mezi nejhorší země na světě. Pomalý rozvoj i modernizace infrastruktury státu, zejména té dopravní, je toho nejlepším důkazem. To samé platí pro nedostupné a drahé bydlení. Podporujeme tedy přijetí nového stavebního zákona ve znění komplexního pozměňovacího návrhu Hospodářského výboru a chtěli bychom touto cestou požádat poslance o totéž. Teď je šance, aby nad partikulárními zájmy skutečně zvítězil zájem celé společnosti,“ apeloval na zákonodárce prezident SPS Jiří Nouza.

 

Svaz průmyslu a dopravy: Nový zákon je základní stavební kámen

„Čeká nás náročné období obnovy hospodářství po pandemii a jednodušší stavební právo bude jeden ze základních kamenů, na kterém můžeme začít stavět. A proto Svaz průmyslu a dopravy České republiky podporuje návrh stavebního zákona v podobě schválené Hospodářským výborem, který se přiblížil našemu záměru jeden úřad, jedno řízení, jedno razítko. Svaz průmyslu aktivně a dlouhodobě spolupracuje při tvorbě a přijetí tohoto klíčového zákona. V případě nepřijetí nového stavebního zákona můžeme očekávat, že další příprava bude trvat opět celé volební období, ne-li déle,“ podotkl František Chalupecký, viceprezident Svazu průmyslu a dopravy ČR.

 

Asociace developerů: Stavebnictví je základ zdravé ekonomiky

„Dlouho se o tom hovořilo, nicméně až v posledních třech letech se tento pro Českou republiku zásadní legislativní počin začal naplňovat, až dospěl k projednání Parlamentem České republiky. Je to norma, která vyvolává vášně. Vcelku logicky a pochopitelně – bude se jednat teprve o druhou takto celistvou rekodifikaci právní normy v novodobých dějinách České republiky, která byla připravena, projednána, a pokud vše dobře dopadne, pak i schválena,“ říká Tomáš Kadeřábek, ředitel Asociace developerů České republiky.

A kdy jindy než nyní přijmout legislativu, která může rozhodnout o úspěchu či neúspěchu národní ekonomiky?! Pokud se nepodaří prosadit změnu teď, nepodaří se to další tři roky až pět let. Kde potom bude ČR? „Vždyť stavebnictví je základ hospodářství a každé zdravé ekonomiky, kterou bychom měli společně vyléčit. Můžeme současný návrh považovat za nedokonalý (a který návrh kdy dokonalý byl), můžeme si představovat různé drobnější či výraznější změny. Návrh je ale nyní na stole v podobě, v jaké je, a i přes různé připomínky je nyní nezbytné jej podpořit. Jedině tak lze pomoci české ekonomice,“ dodal Kadeřábek.

 

Ministerstvo pro místní rozvoj: Nejde o úředníky, ale o stavebníky

Ministerstvo pro místní rozvoj se na většině principů nového stavebního zákona s opozicí shoduje, byla by proto velká škoda jej neschválit. Spor se vede především o tom, zda se má státní správa oddělit na poli povolování staveb od samosprávy. „Zastánci smíšeného modelu si budou stále stát za správností svojí cesty, stejně jako zastánci modelu oddělené státní správy. Našim občanům, zástupcům profesních sdružení a mnohým dalším je ale úplně jedno, jestli jim dá razítko úředník obce nebo státní úředník. Chtějí ho mít hlavně rychle. Proto bych poslance chtěla požádat, aby to vzali v úvahu a nový stavební zákon podpořili,“ uzavřela Klára Dostálová.

Hlavní argumenty pro čistou státní stavební správu

  • Pokud někdo tvrdí, že bereme obcím kompetence v procesu samotného povolování staveb, problematice prostě nerozumí.
  • Obce žádné kompetence v procesu stavebního řízení dnes nemají. Je to kompetence státu v takzvané přenesené působnosti, delegovaná na obce, které ji pro stát za úplatu vykonávají.
  • Cílem je, aby technické řízení o povolení staveb do budoucna řešil stát, a naopak v územním plánování byla ještě více posilněna práva obcí.
  • Už dnes si stát prostory pro úředníky stavebních úřadů od obcí a krajů pronajímá a za tuto službu ročně platí zhruba čtyři miliardy korun.
  • Budeme usilovat o to, aby všichni úředníci pracovali dál tam, kde jsou, a pro občana se změnilo to, že budou konečně dodržovány lhůty.
  • Stavební úřad není záchranná služba a nemusí být dostupný do několika minut. Nejdůležitější je, aby zde byli kvalifikovaní odborníci, kteří budou řešit projekty včas. O to více, když bude celý proces digitalizovaný a občan si tak vše obstará z pohodlí domova od počítače.

Města a obce musí dostat víc peněz na svůj rozvoj, shodli se účastníci kulatého stolu

Jak zajistit udržitelný rozvoj českých měst a obcí? A je kontribuce investorů tou správnou cestou? Podle účastníků dnešního kulatého stolu pořádaného pražskou poslankyní Monikou Červíčkovou je kontribuce dvousečnou zbraní, která může vést akorát k dalšímu zdražení bytů. Nedostatečný rozvoj municipalit je podle nich spíš strukturálním problémem, který tkví v nevhodně nastaveném přerozdělování finančních prostředků z rozpočtového určení daní (RUD). Řešení? Nastavit celý systém tak, aby více peněz z daňových příjmů veřejných rozpočtů zůstávalo v místě, kde výstavbou a rozvojem lokalit vznikají.

„Téma tzv. kontribuce, tedy určité formy příspěvku na občanskou vybavenost ze strany developerů, je v poslední době hodně diskutované, zejména ve velkých městech. Jako poslankyně za hlavní město Prahu považuji za důležité nastavit transparentní pravidla, která by určovala, jakým způsobem by se majitelé pozemků měli podílet na výstavbě školek, budování parků a dalším rozvoji dané lokality. Je však nutné najít rozumný balanc: asi každý si totiž dokáže spočítat, že se nadstavbové investice developerů do občanské vybavenosti nakonec projeví na ceně bytů. Cílem naší debaty proto bylo najít cestu, jak tyto aspekty vyvážit,“ říká poslankyně Monika Červíčková, která kulatý stůl hostila.

Příčiny současné patové situace je přitom podle Červíčkové potřeba hledat v postupném vychýlení rovnováhy mezi výstavbou – ať již bytovou či komerční – a rozvojem lokalit z hlediska jejich potřeb, k němuž v Česku historicky došlo. Ať už se jedná o infrastrukturu, městskou hromadnou dopravu nebo veřejnou vybavenost lokalit, klíčovou chybou bylo podle poslankyně odtržení hodnoty vytvářené výstavbou v daném místě od příjmů, které naopak zůstávají ve „velkém státním rozpočtu“.

„Kontribuce může být krátkodobým nástrojem, z hlediska střednědobého rozvoje by se však neměla stát finálním řešením. Nutné je celý systém přenastavit. Pokud chceme v České republice podporovat dostupné bydlení, tak jeho faktické zatížení sektorovou daní na rozvoj lokality není příspěvkem, který by tomu pomáhal. Už dnes je ostatně development poměrně masivně zdaněn. Například v Německu je sociální bydlení zdaněno 0 %, v ČR 15 %. Každý podobný „příspěvek“ nás vytouženému cíli – tedy dostupnému bydlení, na něž dosáhne větší počet obyvatel – vzdaluje,“ uzavřela Červíčková.

Její slova potvrdil i Jan Kubík, poslanec za Jihočeský kraj a starosta obec Loučovice, podle něhož mají problém s investicemi do rozvoje nejen velká města, ale trápí také malé obce. „Je vidět, že v minulosti se o kontribuci a rozvoji příliš nepřemýšlelo. A týká se to i příměstských oblastí nebo takzvaných satelitů. Ty se poměrně rychle rozrůstaly a najednou zjistily, že nemají potřebnou infrastrukturu, napojení na města, začaly mít problémy s dostupností škol a školek či připojením na vodu a kanalizaci. Navíc zde často byly pozemky prodávány jednotlivcům, nikoliv developerům, takže o příspěvku na rozvoj území nebylo možné vyjednávat,“ vysvětlil Kubík. Jak doplnil, v současné době naopak do příměstských lokalit stále častěji přichází institucionální investoři, s nimiž o podpoře rozvoje území jednat lze a tlak tímto směrem bude tím pádem narůstat.

Místo kontribuce investorů změna rozpočtového určení daní (RUD)

Na kontribuci investorů mám od počátku rozpačitý názor. Na jednu stranu je chvályhodné, že má Praha snahu sjednotit nejasné podmínky pro investory napříč městskými částmi. Na druhou stranu se tyto povinné poplatky za výstavbu projeví opět dalším skokovým navýšením konečných cen bytů a zaplatí je kupující, kteří už dnes na bydlení dosáhnou jen obtížně,“ říká další z účastníků kulatého stolu Ondřej Prokop, místostarosta Prahy 11 a zastupitel hl m. Prahy. Podle Prokopa navíc přetrvávají pochybnosti o zákonnosti kontribuce, protože Praha nemá pravomoc uvalovat novou daň a tento poplatek se jako nová daň může jevit.

„Projekt kontribuce proto beru jako dočasný mechanismus do doby, než se nám společnou a důslednou diskusí podaří prosadit změnu rozpočtového určení daní. Díky ní by se nově vracela část vybraného DPH z prodaných bytů zpět do lokality, kde by byla využita na podporu infrastruktury. Z každého bytu prodaného v minulém roce v našem hlavním městě bylo jen na DPH vybráno v průměru cca 1,5 milionu Kč. To jsou ročně miliardy, za něž by se v Praze mohlo postavit několik škol, parků nebo posílit MHD,“ vysvětlil Prokop.

A souhlasí s ním i generální sekretář Asociace developerů České republiky, Zdeněk Soudný, který přikládá jasný důkaz: jen v Praze přináší celkový vliv developerské činnosti na daních 90,5 miliard korun ročně, z těchto prostředků však hlavnímu městu přísluší pouze 550 milionů korun. Druhým dobrým příkladem může být rozdíl mezi Českou republikou a Německem. Průmyslová hala v Německu odvede za 30 let své existence na daních a odvodech 3,5 miliardy korun, z čehož více než 1,5 miliardy korun zůstane v lokálních rozpočtech. V České republice odvede stejná průmyslová hala za 30 let své existence 3 miliardy korun, ale v lokálních rozpočtech zůstane jen 15 milionů korun!

„Změnit rozpočtové určení daní je určitě krok správným směrem, celý proces změny je nicméně záležitostí na několik let, zatímco města a obce potřebují peníze na svůj rozvoj mnohem rychleji. Proto přicházíme s myšlenkou zavést jednorázový bonus městu ze státního rozpočtu, který by směřoval na rozvoj jeho území. Výše bonusu by byla určena podle typu zástavby a metrů čtverečních. Tyto prostředky by pak primárně sloužily k podpoře rozvoje infrastruktury a veřejné vybavenosti v místě. Jinými slovy, jednalo by se o jednorázovou zpětnou platbu z investic, které v místě generují zisk do veřejných rozpočtů, nyní ale nedoputují do místa svého vzniku, kde jsou potřeba,“ upřesňuje Soudný. Jako další možnost řešení vidí například Plán obnovy, který by rovněž mohl pomoci se zajištěním finančních prostředků pro rozvoj konkrétních lokalit.

Že zásah do rozpočtového určení daní nebude ani snadný, ani rychlý, potvrdil také další z účastníků kulatého stolu Zdeněk Kučera, starosta Prahy 18 – Letňan. „Pokud ale nezačneme, změna nikdy nenastane,“ podotkl. Příčinu obecného odporu proti výstavbě v některých lokalitách zároveň nevidí v odmítání výstavby jako takové, ale spíš ve strachu obyvatel ze ztráty komfortu. „Pokud investor přinese do lokality přidanou hodnotu a přesvědčí místní, že do jejich komfortu zásadně nezasáhne, věřím, že bude snazší dohodnout se i na dalším rozvoji území. Kontribuce může v tomto ohledu výrazně pomoci,“ uvedl Kučera.

Asociace developerů České republiky již dříve představila své šestero pro nastavování příspěvků, které města a obce po developerech požadují. Jedná se o princip nezávislého rozhodování státní správy v přenesené působnosti, rovnost a transparentnost platby a dodržení principu jediné platby, realizované na základně jedné smlouvy.  Zachován musí být rovněž princip přiměřenosti příspěvku a jeho účelové, časové a místní určení.

„Dnešní kulatý stůl přinesl nejen shodu v tom, kde je problém, ale také konkrétní podněty, s nimiž seznámím Ministerstvo financí. Jakkoliv se totiž blížíme ke konci aktuálního volebního období Poslanecké sněmovny, tento strukturální problém zde zůstane a měl by se stát jednou z priorit i pro nové poslance,“ uzavírá poslankyně Červíčková.

Dostupnější bydlení? Pomoci mohou multigenerační hypotéky i úprava standardů pro novou výstavbu, navrhuje poslankyně Červíčková

Dostupným bydlením se dnes zabýval kulatý stůl, k němuž pražská poslankyně Monika Červíčková (ANO) přizvala experty z různých oblastí. Hlavním smyslem diskuse bylo najít možná řešení, jak dostupnost bydlení zvýšit.
Spolu s poslankyní Červíčkovou diskutoval místostarosta Prahy 11 Ondřej Prokop, ředitelka Svazu měst a obcí ČR Radka Vladyková, Miroslav Singer, bývalý guvernér České národní banky, Vladimír Staňura, hlavní poradce Česká bankovní asociace, nebo Zdeněk Soudný, generální sekretář Asociace developerů ČR.

„Naším cílem musí být zpřístupnit bydlení širší skupině obyvatel. Zásadně se totiž rozevírají nůžky mezi dostupným bydlením a schopností jej měsíčně splácet bez fatálního dopadu na disponibilní příjem rodiny,“ uvedla hned v úvodu Červíčková. Jak dodala, jsou dvě možné cesty, kterými se lze vydat.

Snížení DPH i mezigenerační hypotéky

Jednou z nich je snížení cen bytů, což je ale velmi nesnadný úkol – už proto, že nejvíce dnes byty zdražuje stát. „Ve veřejném prostoru stále více rezonuje téma snížení DPH u výstavby bytů. Já osobně jsem přesvědčená, že je nutné uvažovat o tomto nástroji v případě některých typů výstavby pro specifické účely, například u sociálního bydlení. Mohlo by se jednat buď přímo o snížení vstupní ceny produktu nebo o vratku DPH při splnění jasně definovaných podmínek. Vždy by každopádně muselo jít o podporu směřovanou přímo cílové skupině daného segmentu, nikoliv developerům,“ vysvětlila Červíčková.

Druhou, mnohem snazší a rychlejší cestou, by pak mohly být aktivity vedoucí ke snižování měsíčních výdajů za bydlení. Je přitom jedno, zda se jedná o vlastnické, nájemní nebo družstevní bydlení. Právě družstevní bydlení, které se u Čechů těší stále větší oblibě, by však   mohlo být tzv. hudbou budoucnosti. V této souvislosti zmínil Zdeněk Soudný, generální sekretář Asociace developerů ČR, zajímavý nástroj garance financování družstevní bytové výstavby ze strany státu: „Potenciál dřímá v Národním rozvojovém fondu, který založily banky a jenž by právě mohl být tím, kdo bude rozvoj družstev podporovat garancí. Stát by navíc mohl například mladým rodinám pomoci formou bezúročné půjčky na první vklad do družstva,“ vysvětlil Soudný.

Dalším zajímavým nástrojem, o němž se v souvislosti se snižováním nákladů na bydlení hovořilo, byly tzv. mezigenerační hypotéky. V praxi se jedná o prodloužení splatnosti hypotéky tak, aby byl měsíční náklad nižší a takto získané bydlení tím pádem dostupnější. Mladým rodinám by to umožnilo zásadně snížit měsíční výdaje na bydlení.

„Otevřít bychom nicméně měli i otázku norem, respektive standardů bydlení. V České republice dnes platí velmi přísné normy, kvůli nimž se často bydlení výrazně prodražuje. Vytvořit nové, méně striktní standardy, které by zároveň zachovaly stávající kvalitu bydlení, je tedy jedním z dílčích řešení,“ dodala Červíčková, která nyní k úpravě těchto standardů i výše uvedenému snížení DPH připravuje pozměňovací návrhy, jež budou předloženy k návrhu zákona o veřejně prospěšných společnostech bytových (sněmovní tisk č. 952).

Aktivnější role měst a obcí

Jen nové návrhy však nejsou všespásné, důležité je zapojit do řešení problematiky (ne)dostupného bydlení města a obce, apeloval Ondřej Prokop (ANO), místostarosta Prahy 11 a zastupitel hl. m. Prahy. „Praha se dostala na pokraj absolutní nedostupnosti bydlení. Přestože bylo připraveno hned několik projektů, které mohly do bytového fondu města přinést až tisíc bytů, současné vedení Prahy v čele s primátorem Hřibem tyto projekty nechalo ležet ladem. Dlouhodobě se v Praze také povoluje výstavba výrazně méně bytů, než jich je potřeba. V roce 2020 to bylo 3 246 bytů, přitom Institut plánování a rozvoje hl. m. Prahy definoval, že jen pro zachování přirozené obměny bytového fondu města je nutné stavět ročně minimálně 6 000 bytů. I to má za následek extrémní zvýšení cen bytů ze zhruba 56 tisíc Kč za m2 v roce 2015 až na cca 120 tisíc Kč za m2 nyní,“ kritizoval Prokop.

Dostupnosti bydlení v Praze podle něj zároveň příliš nepomáhají ani některé další kroky současného vedení – například záměr kontribucí, který povede k dalšímu skokovému zdražení bytů v hlavním městě. Jak dále uvedl, rozvoj bytového fondu měst a obcí by významně podpořila změna Rozpočtového určení daní tak, aby více peněz, které rozvoj přináší, zůstávalo v lokalitě, jež takto vybrané peníze může využít pro své potřeby, tedy i budování bytového fondu.

Ředitelka Svazu měst a obcí České republiky Radka Vladyková vidí v tomto ohledu jako důležitý rovnoměrný rozvoj bytové kapacity v celé České republice. V rámci diskuse tak mimo jiné zmínila obavu z postupného vylidňování menších měst a obcí v neprospěch velkých měst.

Podle Zdeňka Soudného, generálního sekretáře Asociace developerů ČR, však nelze předpokládat zvýšení dostupnosti bydlení, pokud se v České republice nezačnou byty skutečně stavět. „V současném systému nemohou být města a obce v procesu plánování, resp. povolování bytové výstavby rychlejší ani levnější. Navíc nemají dostatek volných pozemků, které by mohly k tvorbě dostupného bydlení využít. Městská či obecní výstavba, případně výstavba prostřednictvím různých neziskových stavebních družstev je důležitým doplňkem bytové výstavby v České republice, není ale řešením, jak dostupnost bydlení zvýšit,“ uzavřel Soudný.

 

Povinné přípojky pro elektrovozy zásadně podraží byty, mohou být navíc jen prázdnými schránkami

Návrh vyhlášky Ministerstva pro místní rozvoj počítá se zásadním zvýšením povinného počtu nabíjecích stanic pro elektrovozy u parkovacích stání u nových či rekonstruovaných objektů. Asociace developerů České republiky upozorňuje, že nová vyhláška zdraží nové či rekonstruované byty. Povinná příprava na dobíjecí stanice přitom navíc může být zcela zbytečná, protože tyto stavby se budou následně potýkat s nedostatečným příkonem a nebude je možné fakticky využívat.

„Chápeme nárůst elektromobility v České republice. Výstavba zařízení pro tyto vozy by nicméně neměla vycházet z další regulace státu, ale ze skutečných potřeb trhu. Návrh vyhlášky MMR přinese další nikoli nepodstatný nárůst ceny bydlení,“
varuje Tomáš Kadeřábek, ředitel Asociace developerů ČR. A jak dodává, draze připravené dobíjecí stanice mohou být nakonec úplně na nic. „Obava, že nebude dostatečný příkon, a elektrostatice tak budou fakticky prázdné obaly, je zde zcela na místě,“ říká Kadeřábek. Upozorňuje také na to, že aby bylo možné tyto dobíjecí stanice zásobovat dostatečnou kapacitou energie, bude nutné v mnoha případech přivést zcela nové vysoce průtokové kabely nejen do domů, ale také k nim – což přinese zásadní nároky na obměnu infrastruktury. „Tento proces by měl být nicméně přirozený, dle skutečné potřeby na trhu, nikoli vyvolaný uměle a najednou,“ dodává Kadeřábek.

REKODIFIKACE: KDY JINDY, NEŽ PRÁVĚ NYNÍ?

Kdy jindy, než právě nyní, na prahu zásadní hospodářské krize, přijmout legislativu, která může rozhodnout o úspěchu či neúspěchu národní ekonomiky?! V České republice netrpíme (jen) krizí bydlení, ale krizí ve výstavbě. Nabobtnalá byrokracie, nekonečná napadání, odvolávání a soudy. Úřady, které nejsou náležitě vybavené. Normy pro normy, nikoli pro kvalitu výstavby. Zmatek, chaos. To vše přináší pomalou a drahou výstavbu. V soukromém sektoru především bytů, ve veřejném silnici, dálnic, železnic, infrastruktury obecně. To vše nelze změnit drobnou úpravou, ani více drobnými úpravami. To vše se musí změnit komplexně. 
Původní teze a věcný záměr Vlády České republiky sliboval v oblasti stavebního práva mnohem progresivnější změnu. Původní záměr, který přišel do Parlamentu byl spíše zklamáním. Současný komplexní pozměňovací návrh poslance Martina Kolovratníka vrací zpět některé klíčové momenty – jako je například oddělený model, vyřešení DOSSů a některé další, a je proto nadějí, že se situace přece jen ještě změní. Věříme nicméně, že se podaří návrh ještě dále vylepšit – kupříkladu důraznějším zakotvením pevných a efektivně vymáhatelných lhůt v celém stavebním procesu. Mohou-li mít lhůty lidé, proč by je nemohly mít úřady?
Pokud se to nepodaří nyní, nepodaří se to dalších tři roky až pět let. Kde potom bude ČR? Vždyť stavebnictví je základ hospodářství a každé zdravé ekonomiky, kterou bychom měli společně vyléčit.

Nepravdami mýty kolem bydlení v ČR neporazíte

Bývalá pražská radní a současná profesionální lobbistka za takzvané ekologické organizace Petra Kolínská spolu s právníkem a lobbistou, který sám sebe označuje za „ekologického právníka“, Petrem Svobodou publikovali v DeníkuN článek, ve kterém útočí nejen na připravenou rekodifikaci stavebního práva, což opravdu není překvapivé, vzhledem k tomu, co je posláním jejich zaměstnání, a kdo je platí, ale také na developery. Jak již v názvu článku uvádí, jedná se o mýty. Smutné a překvapivé, že tyto domnělé mýty, či dokonce manipulace vyvrací nikoli argumenty, ale vyloženými nepravdami.

Že developeři s lobbisty za ekologické organizace, a zde prosím nezaměňovat za ekologii, či životní prostředí, protože to opravdu není totéž, nebudou schopni najít shodu v návrhu rekodifikace stavebního práva, která se v České republice v současné době připravuje, nepřekvapí. Zatímco tito lobbisté by celý proces rádi zakonzervovali v současném stavu, či raději ještě více utáhli, omezili, v přesvědčení, že stavět by se mělo méně, či vůbec (protože bytů je přece dost), developeři současnému návrhu vyčítají opatrnost a v některých ohledech nenaplnění původních ambicí. I přesto nutno uznat, že každé razítko, které odstraní, povede k vyšší dostupnosti bydlení, tedy přinejmenším k pomalejšímu růstu jeho cen. A to při zachování všech ochran, které jsou již v současném legislativním rámci. Na to ale svým článkem reagovat nechci. Dokud nebude zřejmé, jaká je skutečná podoba rekodifikace stavebního práva, je diskuse o ní více teoretickou než praktickou.

Nutné je ale uvést na pravou míru „argumenty“, které si dvojice Kolínská-Svoboda vzali jako berličku pro svou pokulhávající snahu útočit na změnu, o jejíž potřebě nikdo nepochybuje. Již jejich první atak na údaje z ročenky Doing Business, v níž jsou státy seřazeny podle povolovacího procesu a jeho délky ukazuje, jak nevalidní materiál z pera těchto placených obhájců ekologických organizací vzešel. Mají pravdu. Číslo 246 dní pro získání povolení je počítané na umístění skladu, a je to jen číslo teoretické, sčítající legislativou danou dobu potřebnou pro získání povolení. Skutečnost třeba u bytového projektu? Mnohem, mnohem horší. Podle Kolínské-Svobody ukazují dílčí analýzy a studie nezávislé na developerech, že problémem je, že „stavebníci podávají žádosti bez potřebných podkladů, navrhují předimenzované projekty bez ochoty ke kompromisům“. Tolik nepravdy, manipulace a neznalosti v jedné větě až zabolí. Tak především – tyto takzvané „nezávislé studie“ nejsou ničím jiným než materiálem zaměstnavatelů těchto autorů, ekologických organizací, jejichž validita se limitně blíží nule. Existují naštěstí objektivní, odborně zpracované analýzy skutečné délky povolovacího procesu v České republice, například od renomované nezávislé společnosti Deloitte, které současný stav v ČR jednoznačně a beze vších pochybností dokládají: „Povolení rezidenčních developerských projektů zabere v Praze v průměru sedm let. Celkový proces od první fáze předprojektové přípravy do doby dokončení stavby pak trvá téměř 9 let.“ To je násobně déle, než v zemích, které jsou nám, i zmiňovanými ekologickými organizacemi, dávány začasté za vzor. Argument o špatně či neúplně podaných žádostech je již na úrovni soudobých „urban legend“, jako je třeba černá sanitka a mnohé jiné. Ano, čas od času dochází k diskusi mezi úřady a stavebníky, týkající se úplnosti, přesnosti či správnosti předložených materiálů. Je ale nutné podotknout, že ve velké většině případů se nejedná ani o šlendrián ze strany developerů a odborníků, které k těmto činnostem využívají, natož o zlý záměr, ale o důsledek nejednoznačné, až vadné legislativy a jejího výkladu. Zcela zarážející na uvedeném prohlášení Kolínské-Svobody je nicméně zcela fatální neoddělení urbanismu města a povolovacího procesu. Píše-li Kolínská-Svoboda, že stavebníci podávají „předimenzované projekty bez ochoty ke kompromisům“, potom je nutné zvednou varovně prst a pokrčit významně obočí. Dimenze projektu je totiž přímo závislá nikoli na povolování projektu, ale na územním plánování. A územní plánování je zcela závislé na vůli místní samosprávy, zatímco povolování je věcí státní správy a mělo by jako takové být na místní samosprávě nezávislé (to, že tomu tak mnohdy a mnohde není, je věcí jinou). Tedy: pokud developer žádá o změnu územního plánu, aby mohl v dané lokalitě stavět více kapacitněji, je to věc nenároková, a jde o shodu v území se všemi, kdo do něj vstupují. Řeší se ale nikoli povolením, ale případnou změnou územního plánu a do procesu povolovacího vůbec nevstupuje. Naopak – pokud developer respektuje stávající územní plán, potom v povolovacím procesu nelze hovořit o „předimenzovanosti“ projektu a potřebě kompromisů. Toto opakované směšování dvou nezávislých procesů, územního plánování a samotného povolení, je právě jednou z příčin nezdravého stavu, ve kterém se dlouhodobě nacházíme.

Zásadně nesouhlasit musím také s tvrzením, že Česko má oproti ostatním členským zemím EU nízké zdanění nemovitostí. Další argumentační faul, kterého se lobbisté ekologických organizací na svých čtenářích dopouštění. Z jednoho průměrného bytu si, kupříkladu, stát v Praze vezme již nyní přímo téměř 1,5 milionu korun, další statisíce potom nepřímo. Tím, kdo v posledních deseti letech byty v ČR nejvíce zdražil, byl fakticky stát svou daňovou politikou a povinnou implementací různých technických a jiných norem, které jdou mnohdy výrazně dále, než ve skutečnosti EU členské státy povinuje, a než například nám sousedící státy do svých legislativ promítají. Autoři článku, Kolínská-Svoboda nicméně měli na mysli, pravděpodobně, daň z nemovitých věcí, která je určena městům a obcím, a o jejíž výši v rámci jisté volnosti rozhodují představitelé samosprávy. A v tomto ohledu mají pravdu. Ve srovnání se zeměmi EU máme toto zdanění na nízké úrovni. Je ale potřeba ptát se proč! Proč obce a města nevyužívají naplno koeficienty, které jim stát umožnil? Proč do svých městských a obecních rozpočtů nechtějí touto cestou získat tolik potřebné finanční prostředky, například na údržbu či rozvoj veřejného prostranství? A proč je raději získávají oklikou, ve formě takzvaných příspěvků od developerů, které se nicméně ve svém důsledku projeví na ceně bytu?

Od zastánců až extensivního výkladu liberálního pojetí světa a volnosti v něm překvapí volání po omezení možnosti cizinců kupovat si v ČR byty, s odvoláváním se na zkušenosti z jiných zemí Evropské unie. Je to farizejství. Myslí si snad autorská dvojice Kolínská-Svoboda, že v Berlíně mnoho bytů nevlastní obyvatelé ze zemí mimo EU? Věří tomu, že pařížské byty nejsou často kupovány obyvateli Ruska, Blízkého východu, nebo třeba Číny? Není všeobecně známé, že Londýn je dnes Mekkou čínských investic do nemovitostí (a to i v době, kdy byl Londýn stále v EU). A takto bychom mohli pokračovat. Možná v těchto zemích a městech mají „cizinci“ administrativní kroky o něco složitější, na samotné podstatě – tedy komu byty a další nemovitosti fakticky patří – to nic nemění. Žijeme v globálním světě – i díky ekologickým a nevládním organizacím, které živý oba autory – výrazně liberálním. Toto je jedna z cen, které za to platíme. Nehodnotím, konstatuji.

A hned tu máme další „výkřik do tmy“ v podobě informace o takzvaně neobydlených bytech. Podle Kolínské-Svobody je u nás „podle střízlivých odhadů až 100 tisíc dlouhodobě neobydlených bytů, i když jsou způsobilé k bydlení“. Zaměřme se ale nejprve na to, co je to definice „neobydlený byt“ podle Českého statistického úřadu: „Neobydlenými byty jsou všechny byty, ve kterých není přihlášena žádná osoba k trvalému pobytu, takže mezi neobydlené byty patří i všechny přechodně obydlené byty, nebo byty využívané k rekreaci a chalupaření (nevyčleněné z bytového fondu).“ Tedy kupříkladu: pokud má rodina dva byty, v jednom bydlí starší syn, ale trvalé bydliště má hlášeno stále u rodičů, je tento byt ve statistice uveden jako neobydlený. Bez ohledu na to, že svého legitimního obyvatele má, a slouží svému účelu. Kolik „neobydlených“ bytů jsou rekreační byty, to je otázkou.

Česká města, jak uvádí Kolínská-Svoboda, od roku 2008 přestala téměř stavět nové byty. To je pravda, mimo jiné proto, že se historicky zbavila nejen svého bytového fondu, ale také mnoha svých pozemků, která mohly k tomuto účelu sloužit. Co je ale mnohem zásadnější – mnohá města či městské části pokračují v prodeji svého současného bytového fondu. A ostatně – pokud se podíváme do plánů hlavního města Prahy, v projektech na výstavbu bytů se nepočítá s tím, že by město mělo svůj bytový fond rozšiřovat, ale chce byty prodávat za různými způsoby „zvýhodněné ceny“. S ohledem především na informaci týkající se pozemků, která města na výstavbu bytů mají k dispozici (či lépe dnes fakticky nemají) potom srovnání s Vídní či jinými městy prostě nesedí. Protože tato města mají to zásadní – a to je pozemkový fond, se kterým pracují, a na jehož základě rozvíjejí svůj vlastní urbanismus. To je něco, co se v ČR historicky nastavilo zcela jinak, a dnes to nelze vrátit.

Jak Kolínská-Svoboda dále tvrdí, české rodiny využívají byty mnohdy jako vhodný investiční instrument než jako prostředek k uspokojení bydlení. To je ale přece argumentační faul! I pokud si česká rodina koupí byt jako investici, je důležitým příspěvkem k dostupnosti bydlení. Pomineme-li situaci, že je určen dětem jako startovací bydlení, pak takový byt vstupuje do segmentu nájemního bydlení, jehož nedostatek v ČR dlouhodobě máme (a současný výkyv způsobený pandemií COVID 19 bude rychle překonán). Jak se dlouhodobě ukazuje, právě investice do bydlení je v ČR často substitucí chybějícího důchodového zajištění. Rozdíl od zahraničí? Zde do nájemního bydlení investují velké bytové fondy, do kterých naopak investují lidé, kteří si tak spoří a investují na stáří. Investiční byt není „sprostý pojem“ a vykopávání třídního boje takovou rétorikou je varující. Buďme rádi za to, že zde možnost investovat do bytu, tedy do svého důchodového zajištění je, a že tato investice jedné skupiny přináší nájemní bydlení skupinám jiným.

Již na začátku svého textu jsem avizoval, že jeho smyslem není obhajoba nově připravovaného stavebního zákona. Přesto si závěrem dovolím jednu reakci na větu, kterou autoři Kolínská-Svoboda uvedli: „Obyvatelé tak mohou očekávat, že na volných zelených plochách se dříve či později objeví nová zástavba.“ Takový způsob manipulace strachem je nepřijatelný, a proto je potřeba vše uvést na pravou míru: zda ve městě bude zelená plocha, byty, kanceláře, sklady, továrny, parky, školy, či cokoli jiného neurčuje ani stavební zákon, ani to nevyplývá ze stavebního povolení. Dokonce to není závislé ani na developerech, ani za ekologických a nevládních organizací, které jako své lobbisty zaměstnávají paní Kolínskou a pana Svobodu. Záleží to zcela a jen na vůli zastupitelů městských samospráv, která se projeví v územních plánech, či v územích změnách, o kterých rozhodují.

Má-li diskuse (nejen o stavebním zákoně) být hodnotná a směřovat ke správnému nastavení rozvoje našich měst a obcí, které budou korelovat s potřebami společnosti, potom je potřeba uvádět informace přesné, nemanipulovat, nestrašit. Taková diskuse musí být založena na důvěře v aktéry celého procesu. Autorská dvojce Kolínská-Svoboda mě svým povrchním článkem přesvědčila v tom, že oni partnery pro obsahovou diskusi, která nás jako společnost bude posouvat kupředu, věru nejsou. Dopustili se faulů, které jinde a jindy tak rádi kritizují a napadají.

Ing. Tomáš Kadeřábek,

ředitel Asociace developerů České republiky

Vyjádření k rekodifikaci stavebního práva

Je velkou škodou, že z ambiciosní reformy oblasti stavebního práva se stává dílčí novela. Alespoň tak v tuto chvíli působí předkládaný návrh rekodifikace stavebního práva, který v pondělí 24. srpna 2020 projedná Vláda České republiky.

„Zásadní výtkou je ustoupení od odděleného modelu státní správy a samosprávy. Jak opakovaně upozorňovali odborníci, a jak ostatně zdůrazňovala například také Legislativní rada Vlády, bez této změny nelze dosáhnout efektivního naplnění slibu 1 úřad, 1 řízení, 1 razítko a povolení do 1 roku,“ upozorňuje Ing. Tomáš Kadeřábek, ředitel Asociace developerů České republiky. Dobře je to vidět například na jednom z pilířů konceptu moderního stavebního práva – digitalizaci, kterou efektivně nelze v současném spojeném systému realizovat. Naopak pokud by byla změna realizována, došlo by v jejím důsledku k řešení ne-li většiny, pak mnoha současných problémů v oblasti stavebního práva, a to téměř „automaticky“, genericky. V předloženém návrhu nového stavebního zákona a změnového zákona spatřujeme navíc další slabá místa. „Kupříkladu skutečně vymahatelné lhůty. Návrh sice obsahuje některé návrhy, ty ale nejsou promyšlené do důsledku a stavebníka v jistotě délky procesu nikam neposouvá. Velkou škodou je také nedosažení principu plné integrace dotčených orgánů, jak bylo v původním konceptu slibováno, a které obsahoval také návrh paragrafovaného znění představený v prosinci 2019. Důvodně se obáváme také toho, že zůstává nevyjasněný problém systémové podjatosti, problém nedostatečné kapacity a kvality stavebních úřadů, nedošlo k zjednodušení potřebné dokumentace. Změny k lepšímu nejsou vidět ani například u soudního přezkumu, u ochrany před šikanózními stížnostmi a žalobami /které se nadto týkají především státních infrastrukturních staveb/,“ doplňuje Kadeřábek.

„Shrneme-li to, věřili jsme na počátku procesu, že půjde o skutečně revoluční změnu, nikoli jen o nahodilé, a ne vždy podařené záplatování současného fatálního stavu. Nezbývá než věřit, že se legislativu podaří v dalším procesu maximálně možně vylepšit,“ uzavírá Ing. Tomáš Kadeřábek, ředitel Asociace developerů České republiky.

Z bydlení až milion korun pro stát

Z bydlení až milion pro stát, ČR má příliš vysokou daňovou zátěž na byty

Praha, 9. července 2020

Česká republika má příliš vysokou daňovou zátěž z přidané hodnoty (DPH) na bydlení. Dvojnásobnou v porovnání s Polskem či trojnásobnou s Maďarskem. Právě změna v daňové zátěži na nejčastěji prodávané „standardní byty“ by přitom mohla pomoci nejen řešit dlouhodobou bytovou krizi v ČR, ale mohla by být také důležitým momentem ve snaze nastartovat českou ekonomiku ochromenou současnou krizí.

V České republice jsou v současné době uplatňovány dvě daňové sazby na byty. „Zatímco základní je srovnatelná se státy Evropy, v případě tzv. sociálního bydlení platí Češi státu na daních výrazně více,“ říká Tomáš Kadeřábek, ředitel Asociace developerů České republiky. „Z jednoho bytu tak kupující zaplatí státu až 1 milion korun. Přitom právě snížení daňové zátěže na tento druh bydlení, spolu s dostupnějšími a levnějšími hypotékami a zvýšením počtu stavěných bytů by mohlo pomoci vyřešit soudobou krizi bydlení,“ vysvětluje Kadeřábek. Maďarsko a Rumunsko uplatňují na tento typ výstavby DPH ve výši 5 %, Polsko 8 % a Slovinsko 9,5 %. Jsou ale i státy, které DPH na takové bydlení nemají vůbec – kupříkladu Velká Británie či Německo.

Větší prodeje v tomto segmentu by podpořily českou ekonomiku a ve svém důsledku by zároveň šetřily veřejné rozpočty, které se dnes často využívají k „sanaci“ problému (nikoli k jeho faktickému řešení). O to více, že investice do výstavby jsou považovány za nejefektivnější z hlediska tzv. multiplikačního efektu, tedy jedná se o aktivity s vysokým vlivem na hrubý domácí produkt (HDP), a tím pádem i na daňové příjmy do veřejných rozpočtů. 1 investovaný milion Kč ve stavebnictví má potenciál zvýšit produkci ČR až o 3,09 mil. Kč.

Větší prodeje by zároveň pokryly sníženou sazbu DPH za byty v příjmech ve veřejných rozpočtech. „S ohledem na sociální i hospodářskou situaci v České republice je zřejmé, že stát by měl podpořit cestu početnější výstavby, byť s menším přímým daňovým efektem. Právě díky větším prodejům by veřejné rozpočty v tomto důsledku nebyly zatíženy poklesem, ale ve svém důsledku přímo i nepřímo naopak nárůstem. Jedná se tedy o prorůstové řešení, které má velmi positivní dopad na mladé lidi a rodiny v dostupnosti bydlení,“ uzavírá Kadeřábek.