Kdyby české stavebnictví přišlo k lékaři, diagnóza by byla překvapivě jednoduchá: chronická nedostatečnost. Nestavíme dost. Nepovolujeme dost. Nemáme dost lidí ani kapacit, ani surovin, ani materiálů. Ale zato máme dost pravidel. Na první pohled to může působit jako shoda nešťastných okolností. Jenže české stavebnictví není obětí náhody. Je výsledkem péče. Dlouhodobé, systematické a – nutno dodat – velmi důsledné péče státu.
Výsledky této péče jsou viditelné. Bydlení je čím dál méně dostupné. Příprava projektů trvá roky, téměř vždy déle než samotná výstavba. A investoři i obce si postupně zvykají na to, že čas v českém stavebnictví plyne… poněkud jinak. Systém, který jsme vybudovali, je v mnoha ohledech obdivuhodný. Dokáže zapojit desítky institucí do jednoho rozhodnutí. Dokáže prodloužit proces na neurčito, aniž by bylo jasné, kdo vlastně rozhodne. A dokáže vytvářet nové a nové požadavky, aniž by se ptal, kdo je bude reálně plnit. To není chyba. To je vlastnost. Když se pak objeví problém – například nedostatek bydlení – reakce je logická. Přidáme další pravidla. Další normy. Další požadavky. Další procesy. A systém, který už tak sotva dýchá, dostane další dávku regulace, aby se cítil… bezpečněji.
Zvláštní pozornost si zaslouží naše schopnost kombinovat dobré úmysly s horšími výsledky. Energetické standardy, technické požadavky, infrastruktura – to všechno dává smysl. V principu. Jenže v praxi se tyto požadavky vrství na systém, který už dnes nemá kapacitu fungovat. Výsledkem tak není kvalitnější výstavba. Výsledkem je méně výstavby. A někdy žádná. Postupně se dostáváme do zajímavé spirály. Čím méně se staví, tím více rostou ceny. Čím více rostou ceny, tím větší je tlak „něco udělat“. A čím větší je tlak, tím více regulace přidáme. A tím méně se staví. Je to vlastně velmi konzistentní politika.
Možná bychom si ale měli položit nepříjemnou otázku: Co když české stavebnictví netrpí nedostatkem regulace, ale jejím nadbytkem? Co když problém není v tom, že by systém byl slabý, ale v tom, že je přetížený? A co když jsme si vytvořili prostředí, ve kterém je jednodušší něco zablokovat než postavit? Pokud bychom chtěli být opravdu odvážní, mohli bychom zkusit jiný přístup. Zjednodušit místo komplikovat. Zrychlit místo zpomalovat. Vrátit odpovědnost tam, kde dnes chybí. A připustit, že ne každé nové pravidlo situaci zlepšuje. Toto není ideologická debata. To je otázka elementární funkčnosti. Stát, který nedokáže v rozumném čase povolit výstavbu, si postupně přestává plnit jednu ze svých základních rolí. České stavebnictví dnes nepotřebuje další dávku regulace. Potřebuje spíš něco jiného. Trochu důvěry. Trochu odvahy. A možná i ochotu připustit, že méně může být někdy více. Protože města se nerozvíjejí tím, že je chráníme před změnou. Města se rozvíjejí tím, že se v nich staví.
Komentář Asociace developerů u příležitosti konání konference Úspěšné Česko